Tak dneska píšu svůj první článek na blog!
Abych se přiznala, tak jsem moc nepromýšlela, o čem budu psát, protože se mi často stává, že přemýšlím až moc. Vím, že spousta z vás to zná taky, my „overthinkers“ občas věci promýšlíme až do takové míry, že se nám do toho pak nechce 😅 Já jsem se tomu alespoň pokusila vyhnout tím, že jsem si prostě včera založila blog a dneska píšu první článek, žádné zvláštní přemýšlení (ale už to na mě zase přichází) 😀
Asi by bylo fajn říct, proč píšu tenhle blog, o čem bych chtěla psát a možná i vyjádřit, pro koho píšu. To se vždycky hodí. Začnu tedy tím, proč jsem se rozhodla psát.
Málokdo o mně ví, že vlastně docela ráda píšu. Písmenka jsem se naučila ještě před nástupem do školy, rodičům a bráchovi jsem psala dopisy (znáte to, „mami a taťinku, mamvas rada, si me sluňičko“ atp.). Milovala jsem slohovky, dokonce jsem si doma sama pro sebe vymýšlela zadání (no chápete to), abych mohla nějakou slohovku napsat! Párkrát se i stalo, že jsem po nocích psala básničky o slonech nebo čivavách (mimochodem mistrovské dílo: „to, že fakt chci čivavu, na to teda dám hlavu“). Milovala jsem psaní dopisů, napsala jsem několik příběhů o zvířátkách a v mých… třinácti? jsem strávila hezkou řádku večerů psaním příběhu inspirovaného japonským anime. To bylo asi naposledy, co jsem něco dobrovolně napsala (dopisy se nepočítají). Od té doby mi totiž psaní značně znechutila škola.
Slohové přepadovky, ubíjející seminárky, desítky diktátů, psaní do čtenářského deníku… Na vyšším gymplu k tomu přibylo psaní stovek stran poznámek z hodin, na biblické škole zase spousty seminárek (a pak absolventka, ale to je jiný příběh). Kdybyste se mě zeptali, jestli nechci něco psát ještě ve svém volnu, asi bych vám s nuceným úsměvem vysvětlila, že další psaní je opravdu to poslední, co bych zrovna chtěla dělat. Každopádně, teď jsem nic nemusela psát už… skoro 7 měsíců? a celkem mi to chybí 😃
Nejde podle mě primárně o psaní samotné, ale o potřebu se sdílet. Někomu o něčem povyprávět, předat pár mouder a hloupostí, mít svoji platformu, kde je to prostě na chvilku o mně a o tom, co se mi honí hlavou. V létě jsem skončila studia na biblické škole, kde jsem měla spoustu super přátel a většinu času kolem mě byl někdo, s kým jsem si mohla popovídat o tom, co prožívám. Byla jsem pak ještě pár týdnů doma, kde jsem zase byla se svojí úžasnou rodinou a mohla jsem se vypovídat mamince nebo bráchovi. Pak jsem se ale vdala a odstěhovala, a i přesto, že do Péti (svého manžela) pořád něco hustím, nějak mi to nestačí 😀 asi nakonec nejsem tak skromná, jak si myslím, a potřebuji mít větší publikum 😏
Jo a taky jsem psala do sekce „O mně“, že psaní blogu byl už nějakou dobu můj sen. Tak si to tam skočte taky přečíst 😀
Já to pro dnešek balím, ale v dalším článku vám zase povyprávím, o čem tu chci psát! 😊
Zatím vám přeju krásný den a budu se těšit příště! 🌟
O čem se nemluví 